Velké světové dědictví v malých rozměrech, říká o Třebíči mexický student architektury

„Je to tu velmi krásné. Velké světové dědictví v malých rozměrech. A jsou tu úžasní lidé. Líbí se mi pořádek v ulicích, řady domů a mix s prvky moderního umění. Uchvátil mě respekt, který tady máte pro architekturu a také pro staré lidi. Líbí se mi zeleň v ulicích, krásné město“, říká Luis, který je poprvé mimo Mexiko.  V Třebíči přednášel o mexické kultuře a osobitým stylem ji přiblížil studentům katolického gymnázia i veřejnosti. „Ráno obvykle jíme velkou snídani se spoustou chilli omáčky a pak jdeme do školy nebo do práce, kde jsme až do šesti do večera. To je od pondělí do čtvrtka. A v pátek oslavujeme život nějakou velkou párty nebo skvělou večeří, kterou si dáme venku,“ vyprávěl Luis. Češtinu má rád, líbí se mu její přízvuk a rytmus. Snad jako každý cizinec si umí česky objednat pivo. Naučil se také říkat „Děkuji za pohoštění“, aby poděkoval rodině, u které bydlí.  A  také umí používat slovo „krásný, krásné“, to když se mu něco líbí a chce to ostatním povědět. Do svého českého repertoáru zařadil ještě:  Rád tě poznávám, jak se jmenujete, děkuji, prosím, promiňte, dobrý den, dobrý večer. „Luis se snažil sblížit naše studenty s Mexičany velice originálně. Přivezl s sebou 30 dopisů napsaných a nakreslených jeho kamarády ve věku 9 - 12 let a rozdal je v sekundě. Do druhého dne měli naši studenti na dopisy odpovědět a jejich dopisy dnes Luis zanesl na poštu,“ prozradil ředitel katolického gymnázia Vít Feldbabel.

Luis také přiznává, že o České republice na základní i střední škole nic neslyšel. „Na vysoké se o ní zmínili v souvislosti s Tančícím domem, který Frank Ghery postavil v Praze. Později jsem potkal jednoho ze svých nejlepších přátel Petra Undresse, který je z Prahy. Díky němu mě začala Česká republika zajímat a rozhodl jsem se sem přijet. Mexiko má bohužel velké mezery ve školském systému a jiné problémy, které řešíme, od toho odpoutávají pozornost,“ shrnuje své zkušenosti Luis.